Obnovená premiéra BBB očima režisérky: odpovědi a postřehy

12/05/2013 4:50 dop. Vystavil Romana Švachová
Hned na začátku musím ještě jednou poděkovat Matyášovi Dlabovi, který nám umožnil obě představení odehrát v klubu UNTR pod café Falk na ulici Gorkého. Také bych ráda poděkovala slečna Martině Pelcové, která za námi na pondělní zkoušku před premiérou dorazila kvůli reportáži pro Český rozhlas, a následně za článek na studentském portálu lemur.mu. A také bych samozřejmě ráda poděkovala všem, kteří dorazili, a věnovali nám svoji pozornost. Až nás to překvapilo, kolik lidí nakonec do UNTRu dorazilo na obě představení, a jaký ohlas jsme měli.

Mimo jiné sem uvedu ohlasy ze samotného Facebooku:

Supr představení, bavil sem se náramně! Skvěle pojato a zahráno, doporučuju všem váhavým, že ještě zítra je to k vidění! (Petr Sabadáš)

Musím bůknout, že se mi představení líbilo. A informace z diváckých kuloárů: vím minimálně o jednom člověku, co dost dlouho věřil v Mončin handicap. (Markéta Hájková)

A jelikož se mj. opět nahromadily různé dotazy ohledně souboru, našich her, nacvičovaní v cizím jazyku apod., rozhodla jsem se některé z nich zodpovědět.

Lucie Uhrová jako FB dívka.
1: V jakém rozsahu se v originálním textu objevuje FB dívka? 

V žádném. V originálním scénáři se žádná personifikace Facebooku nevyskytuje, pouze scénické poznámky typu "Lina a Dina chatují". V našem prvním uvedení BBB jsme měli na scéně poměrně složitou trojúhelníkovou konstrukci, která představovala sociální síť. Z prostorových důvodů jsme se k tomuto už nevrátili, ale i tak jsem chtěla na scéně zdůraznit, že některé rozhovory neprobíhají reálně, ale pouze on-line. Personifikace sociální sítě se nakonec ukázala jako funkční prvek, a tak máme v představení postavu, která pro komunikaci s herci i publikem používá gesta inspirovaná Facebookem, ruší jejich pozornost anebo tlumočí některé repliky. 




2: První inscenace ve švédštině a nynější obnovená v češtině se liší, co se týče konce. Co je vlastně ve scénáři?

To, čím končí aktuální uvedení, čili pouze promítání fotek postav. V našem prvním uvedení jsme prostřednictvím fotek a krátkých popisků vysvětlili, že celý děj se vlastně skládal z představ a snů jedné z postav. Nyní jsme se rozhodli více respektovat otevřený konec původního scénáře, byť pro toho, kdo skandinávskou tvorbu obecně trochu zná, jde tak trochu o "severské klišé". Celou hru teď už ale pojímáme více komediálně, a konec tak vyznívá trochu jako parodie sám na sebe a na svůj kulturní kontext a zároveň zbytečně neodvádí pozornost od portrétu sociální sítě. 

3: V čem a jak konkrétně se liší váš přístup k textu oproti zpracování ve švédštině? Jaké to vůbec je, hrát v cizím jazyku, nakolik je to obtížnější? 

Jana Peřinová jako Johanna a Lucie Uhrová jako FB dívka.
Hraní v cizím jazyku samozřejmě znamená do jisté míry ztrátu improvizační bezprostřednosti, co se týče mluvy. Je to trochu ironie, vzhledem k tomu, že ve Švédsku se obecně klade výraznější důraz na improvizační techniky nebo třeba na kolektivní brainstorming při výstavbě scény, ať už slovní nebo výrazový. Bohužel, ať už jazyk zvládáte na jakékoliv úrovni, nikdy na divadle nebudete reagovat natolik spontánně jako v mateřštině. Můj postřeh zní, že proto je důležité založit trénink divadelní skupiny hrající v cizím jazyce o to více na tělesnosti a gestech, nežli na slovech. Je o to užitečnější hercům poskytnout nástroje, aby tento scénický "handicap" vyrovnali. Pokud znáte improvizační hry se zástupnou řečí, anglicky Gibberish games, víte, kam mířím. (A zde si nelze nevzpomenout na Strindberga, který ve Strašidelné sonátě píše, že jazyky jsou šifry.)

Oproti tomu nácvik v češtině s sebou sice přináší bezprostřední slovní reakci v podobě častého obohacení původního textu ze strany herců, kterým naráz přijde na jazyk něco, co trefně vystihne a dokončí autorovu myšlenku; ale herci se přeložený text např. hůř učí, neboť nemusí vyvíjet skoro žádnou vlastní aktivitu, aby mu porozuměli.

4: Jak moc vám divadlo pomohlo se švédštinou, je to opravdu tak dobrý nástroj, jak se učit jazyk? 

Je. Divadlo nám všem pomohlo opravdu hodně, včetně mě, kdo se neučí zpaměti žádné repliky. Když je ale poslouchám na zkouškách stále dokola nebo se scénářem pracuji, ať už při tvorbě režijní knihy, při titulkování představení nebo tvorbě překladu, vryjí se mi do paměti někdy i hlouběji, než hercům. Každému, kdo se učí jakýkoliv jazyk, vřele doporučujeme vyzkoušet předvést alespoň něco malého, jednoduchého v rámci svého předmětu, i kdyby to byla prezentace nudného tématu pro spolužáky pojatá trochu hravější teatrální formou. 

Erik Netušil jako Kåsse. 
K dotazům je to vše, ale ještě bych se ráda podělila o postřeh jedné z kamarádek (tímhle zdravím Cemi), která přišla na včerejší představení. Všimla si totiž, že jedna z divaček asi půlku hry chatovala na Facebooku na svém smart phonu. Na to nelze reagovat jinak než replikou Kåsseho z Bye Bye Baby

"Skoro jsem už zapomněl, jaké to je, jít ven a někoho jen tak potkat bez toho, aby člověk myslel, jak o tom napíše na internetu. Jen tam být v přítomnosti. Rozumíš, co tím myslím? Víš, když takhle člověk sedí pořád u počítače... Někdy jsem seděl u kompu v kuse dvanáct hodin a jenom 'aktualizovat, aktualizovat' – myslím, že se z toho fakt můžeš zcvoknout. Člověk zapomene, že ve skutečnosti to přece nehraje žádnou roli."

0 Response to " Obnovená premiéra BBB očima režisérky: odpovědi a postřehy "

Okomentovat