Divadlo Teď versus pasivní publikum

12/08/2013 1:53 dop. Vystavil Romana Švachová
"Zatímco jsem vyměňoval šroubek, uvažoval jsem o stejné lhostejnosti, kterou dobře znám z příruček k počítačům. (...) Hned při prvním seznámení s těmihle příručkami mě zarazilo, jak často se v nich prosazuje postoj diváka, který jsem zažil v opravně. Byly to příručky pro diváky. Divácký postoj v nich byl pevně zakořeněný. Z každého řádku na vás dýchá myšlenka: 'Tak tady je stroj, izolovaný v čase a prostoru od všeho ostatního ve vesmíru. Nemá k vám žádný vztah, stačí jen otáčet jistými přepínači, dodržet hladinu napětí a kontrolovat podmínky, při nichž by mohlo dojít k závadám...' Mechanici přistupovali úplně stejně k mé motorce a jejich postoj se ve chvíli, kdy jsem motorku do opravny poprvé přivezl, nijak nelišil od mého. Všichni jsme byli diváci." 

- Robert M. Pirsing, Zen a umění údržby motocyklu

Na obou našich posledních představení jsem diváky vyzvala, aby se nebáli do představovaní zasahovat i jinak než obvyklým smíchem, byť třeba i trochu rušit. Vyzvala jsem je, aby se pohybovali, pokud nebudou slyšet nebo vidět, či pokud se nebudou cítit pohodlně, ať přejdou, či si jdou pro pití, na záchod apod., nebo se můžou klidně i ozvat v průběhu představení, pokud budou mít neodbytnou touhu něco sdělit. Herci se během představení střídali v sezení v publiku a jedna z postav měla vysloveně ve své roli úkolem komunikovat s publikem, šťouchat do diváků, krátce je oslovovat apod. I přes tuto výzvu si diváci v zadních řadách stěžovali až po konci představení, že ne vždy slyšeli, přestože něco takového se bohužel dalo k převýšené kapacitě divácké účasti čekat. 

Na vině toho, proč se tito stojící diváci v zadních řadách neozvali v průběhu představení i přese moji výzvu, aby něco takového udělali, jsou dva faktory: touha po iluzivnosti a zaužívaná role publika. 

Rozdíl mezi tím, když jde zamilovaný pár na divadlo, kde jiný "zamilovaný pár" herců na scéně atakuje herečka hrající hysterickou dívku, kde není potřeba, aby reálný pár v publiku reagoval na vzniklou situaci na scéně, aby jakkoliv zasahoval, a tak ze čtvrté řady spokojeně přihlíží a baví se gradací situace, a kdy je pak reálný pár atakován hysterkou před svým vlastním obytným domem po cestě z divadla, je v tom, že na divadle nikdo nevyžaduje od reálného páru reakci, jež by situaci změnila. Reálný pár ji ani nechci poskytnout. Jde na divadlo. Součástí tiché dohody mezi herci a publikem je mj. to, že publikum má situaci pouze obhlížet. Nemusí prokazovat morální hodnoty nebo schopnost rychlé, adekvátní reakce, improvizace či připravenosti. Jsou tam kvůli tomu, aby se mohli nezúčastněně dívat. A v pravdě nechtějí reagovat ani tehdy, kdy je skutečně atakuje hysterka před domem, ale zde je reakce již vyžadována, nehledě na připravenost páru. 

Publikum je ale součástí představení, ať už se (ne)angažuje jakkoliv. Divadlo se odehrává v okamžiku teď, každé představení je jedinečné. Herci by měli být, nehledě na to nakolik je představení nacvičované či improvizované, připraveni reagovat, a to i na nezvyklou reakci publika. Stát se může kdykoliv cokoliv. Pro příklad uvedu příhodu z experimentální newyorské divadelní scény La MaMa, kdy v průběhu představení Marat/Sade Petera Brooka v r. 1966 vběhla na scénu zakladatelka a umělecká ředitelka Ellen Stewart a křičela o lékařskou pomoc pro umírající scénaristku Ruth Landshoff Yorck, která  v zákulisí dostala srdeční záchvat. Diváci si tehdy mysleli, že Ellenin výstup je součástí představení, a žádný lékař, jestli vůbec v publiku seděl, nereagoval. 

Takových případů bychom nepochybně našli spoustu. V jistých aspektech se situace podobá tomu, když na ulici někdo křičí o pomoc a kolemjdoucí nereagují. Vědec a autor populárně naučných knih Jared Diamond vykládá ve své knize Třetí šimpanz mj. výsledky sociologického výzkumu, ze kterého jasně vyplývá, že úměrně narůstajícímu počtu kolemjdoucích se na ulici snižuje pravděpodobnost pomoci člověku v nouzi. Popisuje jev, že jakmile se na ulici vyskytuje více jak jeden potenciální nápomocný, do situace proniká faktor strachu z hodnocení případné chyby, jíž by se aktér pomoci mohl dopustit. Jinými slovy, divák se stává protagonistou a bojí se, že bude hodnocen tím, kdo zůstane divákem. A tak pravděpodobně neudělá to, co by udělal, pokud by byl na ulici jako jediný kolemjdoucí, a sám pravděpodobněji zůstane pasivním. 

Docházím k tomu, že mezi diváky v publiku vzniká davový efekt. Divák, jedinec, je součástí masy, publika, které nenese zodpovědnost, protože nemá právo akce. Publikum může zaujmout libovolný postoj k situaci na scéně. Přijme tichou dohodu o představení, včetně zcizovacích efektů, včetně divadla fórum, kde dostane vymezený prostor pro reakci. Ale ať už se angažuje jakkoliv, změna narušující rutinu a podněcující improvizaci jsou to, co představení posouvá, obohacuje ho. Neboj se narušovat představení (alespoň ta SveTru), neboj se ozvat, že neslyšíš. Je k ničemu, když se to herci doví až po představení. Řekni jim, že nerozumíš, když se to děje. Divadlo je okamžik teď, ne až ten po představení. 

Díky za pozornost! 

0 Response to " Divadlo Teď versus pasivní publikum "

Okomentovat