Ohlédnutí se za strašidelnou večeří: Frequently Asked Questions

6/02/2013 9:08 dop. Vystavil Romana Švachová
Ať už ve Švédsku nebo doma, reakce na inscenaci, kterých se nám dostalo, byly vcelku podobného rázu: představení se líbilo, ať už co do hereckých výkonů či např. scénografie, nicméně někteří diváci se ptali na různé souvislosti ve hře. Popravdě, nikoho ze souboru lehké zmatení diváků nepřekvapilo. Já samotná původní scénář četla třikrát, než jsem nabyla dojmu, že mu začínám rozumět, a s herci jsme na zkouškách mnohokrát debatovali o významu jednotlivých replik. Proto teď poté, co jsem odehráli všechna zatím plánovaná představení, jsem se rozhodla napsat krátké ohlédnutí za Strindbergem a Strašidelnou sonátou a objasnit některé věci, jak je chápu já. 

FAQ n.1: Budete to ještě reprízovat? Asi bych to potřeboval/a vidět ještě jednou.

Zatím máme za sebou šest repríz a uvažujeme o dalších uvedeních v podzimním semestru 2013. 

FAQ n.2: Moc se mi líbila scéna. Do jaké míry je popsána ve scénáři?

Strašidelná sonáta je komorní hra, dle scénáře s přísně naturalistickou scénou, byť text obsahuje mnohé symbolistické prvky. Scéna je v poměrně rozsáhlých scénických poznámkách vylíčena jako dokonalý portrét domu, ve kterém Strindberg žil v době, kdy hru psal, a i co se týče velkého množství zmiňovaných vedlejších postav (Dáma v černém, konzul, jeho dcera, baron...), patrně se v mnohém inspiroval reálnými sousedskými vztahy v domě. Jeho známí tedy, když přišli na premiéru Sonáty do tehdejšího Strindbergova Intimního divadla, byli vystavěni vlastnímu odrazu. Strindberg ve hře na mnoha místech odsuzuje falešnost, přetvářku, neupřímnost a upadající míru komunikace; jistě si tedy dokážete představit, jak takový odraz reality musel působit na lidi, kteří v ní žili. 

FAQ n.3: Hra má trochu zvláštní strukturu. Je za tím nějaký záměr?

Hra se skládá ze třech dějství, přičemž v prvním dochází k expozici (setkání Studenta Arkenholze a ducha zemřelé Mlékařky, jež byla kdysi zabita Ředitelem Hummelem a chodí jej strašit; následné seznámení Studenta Arkenholze a Ředitele Hummela) a kolizi (konflikt mezi Studentem Arkenholzem a Ředitelem Hummelem, díky kterému je Arkenholz vtažen do děje a začne se zajímat o Hummelovy vztahy v domě). V druhém dějství nadcházejí krize (strašidelná večeře - Hummel obviňuje všechny zúčastněné), peripetie (Mumie se ujímá slova a odhalí Hummelovy skutky) a katastrofa (Hummel páchá sebevraždu). Třetí dějství - rozhovor Slečny Adély a Studenta Arkenholze, v originále již po Hummelově pohřbu - je pak jakousi cíleně prázdnou dohrou, epitafem rozpadající se společnosti i, dle Strindberga, už překonané výstavby realistického dramatu. Někteří režiséři třetí dějství bez milosti vyškrtli celé a inscenovali hru bez něj; já si osobně myslím, že je to škoda, neboť právě ve třetím dějství se nacházejí klíčová poselství celé hry a je zde vyřčeno mnoho reakcí na repliky z druhého dějství, jde o dialog s předchozím aktem. Nicméně ani já nechtěla "svoji inscenaci" nechat vyznít do prázdna, byť právě o to Strindbergovi šlo; a tak jsem se vrhla na úpravu textu. A ano, kolikrát mi na mysli vytanul zuřivý Strindberg i s jeho rozlícenou kšticí, spílající nad tím, co to provádím s jeho textem, a že herci nemají být výrazně nalíčeni, že právě vůči tomu bojoval celou kariéru, a já mu teď do hry vměstnám líčení jako z nějaké expresionistické frašky, dokonce i s tou volně pojatou scénou...! Naštěstí pro mě milý August už nějakých těch sto let odpočívá v pokoji, divadelní expresionismus přišel až po něm a žádný duch mě v noci nepřišel zadusit nesplacenými směnkami. 

FAQ n.3: Kolik prostoru je ve scénáři věnováno scénickým poznámkám ohledně pohybu šachových figurek?

Scénografie, choreografie a kostýmy naší inscenace jsou založeny na šachové partii. Někteří diváci se mě po představení ptali, kolik prostoru je v původním scénáři věnováno popisu pohybu jednotlivých postav, představujících rovněž šachové figurky. Člověku pozornému nemusím říkat nic, jinak odpovím: žádný. Na naturalistické scéně sotva najdete šachový plán nebo živé pěšáky a dámy. Jak mě to napadlo? Bohužel, to vám přesně neřeknu. Zkrátka jsem četla scénář Sonáty a viděla to před očima: fontánu sestavenou z herců zkamenělých ve stronzu, Mlékařku omývající se vodou z fontány, Studenta, jak přichází a osloví ji... Pak se fontána postupně rozpadá, jak jsou Hummelem zmiňováni jednotliví obyvatelé domu, v ten moment se jejich představitelé začnou po plánu pohybovat jako šachové figurky. Ne, v originále Mumie nikdy neřekne "Šach". V naší inscenaci... jo, dvakrát. Potřetí už ne.

FAQ n.4: Proč se Mumie chová jako papoušek? 

Fyzický stav většiny postav ve hře je jistou metaforou jejich psychického stavu. Mumie Amálie, Plukovníkova manželka, žije už dlouhé roky v šatně, kde se zavírá, aby se nemusela dívat na nikoho jiného či na sebe sama, a aby taktéž nikdo neviděl ji. Kdysi krásná žena zchřadla a fyzicky uvadla - stala se mumií. Šatnu v tomto případě považuji za metaforu útěku před výčitkami, prostor, ve kterém se člověk dobrovolně uzavře, aby se nemusel konfrontovat sám se sebou, ani s okolím.

Mumie nicméně často paroduje papouška, pokud přeci jen mluví s jinými lidmi. V domě na ni dokonce volají "Polly" a cvrlikají na ni; občas ale, pokud chce vést duchapřítomný rozhovor, mluví a jedná zcela při smyslech. Proto považuji Mumii pouze za předstírající bláznovství touto scénicky zajímavou, expresivní formou, a to neboť blázni se nikomu zpovídat nemusejí. 

FAQ n.5.: Proč Slečna Adéla na konci zemře? 

A nakonec - nejčastější otázka, Slečna Adéla a její poněkud teatrální smrt. V originále křičí: "Přineste zástěnu, umírám!", načež sluha Bengtsson přinese japonský paraván, za nímž Ředitel Hummel spáchal sebevraždu, a nyní se za něj schová i Adéla... a opravdu zemře. O tuto hrůznost Sonáty, kdoví kolikátou v řadě, jsem diváky už připravila: zástěna smrti, metafora odcizení od života až do takové míry, že lidé se už nejsou schopní podívat smrti do tváře...

Občas vtipkuji, že Adéla zemře, protože její představitelka Kristina Hrubá za mnou koncem jarního semestru 2012 přišla a přemlouvala mě, abychom hráli nějakou hru, ve které by na konci mohla "spadnout a umřít". Ve skutečnosti je zde k dispozici přehršle vysvětlení a upřímně, pokud jste nějaké skandinávské hry nebo ostatně i filmy zhlédli, musíte uznat, že nevyjasněná smrt některé z postav je tak trochu něco jako severský kýč. Já osobně považuji Adélinu smrt za nevyhnutelnou - Adéla vyrůstá v domě, ve kterém nikdo s nikým nejedná na rovinu, a přejala přetvářku rodičů za vlastní. Při konfrontaci se Studentem, který upřednostňuje upřímnost a komunikaci, se ukazuje, jak hluboce jsou v ní tyto postoje zakořeněny, a patrné jsou rovněž příznaky klinické deprese - dlouhotrvající fyzická i psychická únava, vyčerpanost životem i navzdory nízkému věku, nechuť pokračovat či cokoliv měnit, pocity beznaděje. Bengtsson o ní jednou otevřeně přizná, že je nemocná, přestože tato nemoc není blíže specifikována. Adéla sama ví, že tomu tak je, a se svým osudem je smířená; proto Studentovi řekne, že si ji nikdy nemůže vzít. Osobně tedy považuji Adélinu "nemoc" za metaforu jejích chorých životních postojů, které přejala od rodičů, a smrt za rozhodnutí, neboť si uvědomuje svoji vlastní neschopnost šťastného života, a už nemá motivaci se snažit o změnu. Smířila se s tímto údělem dávno předtím, než se setkala se Studentem, rezignovala a nedává mu žádnou šanci ji zázračně zachránit jako pohádkovou princeznu; nevěří v "žili šťastně až do smrti", říká: "Život je občas tak těžký, a teď si k tomu představte ještě dítě." 

U Strindberga obecně hraje svoje roli tzv. generační vina. Tento motiv je nejčastěji spojován s jeho dodnes nejvíce hranou hrou, Slečnou Julií, neboť hlavní postava Julie si s sebou po celý život nese punc matčina nízkého původu. Když Julie jakožto šlechtična selže a spustí se se svým sluhou, divák neustále čeká na první připomínku toho, že "jaká matka, taková Katka". Slečna Julie, stejně jako Strašidelná sonáta, je hra o úpadku šlechtických mravů, a mezi Julií a Adélou bychom našli více paralel, než by na první pohled bylo zřejmé, přičemž jednou z nich je bezesporu právě generační vina. Adéla až příliš ochotně přijímá odpovědnost za skutky rodičů: přestože žádné nestihla napáchat, o kuchařce říká, že ji "dostali za své hříchy". Julie se oproti tomu celý život vzpírá stínu matky, chová se vzpurně a energicky a snaží se dostát svojí roli, především v očích otce; nakonec je ale obě dostihne stejný konec - odevzdání se smrti. 

0 Response to " Ohlédnutí se za strašidelnou večeří: Frequently Asked Questions "

Okomentovat